do české verze
(zur tschechischen Version)

Geboren 1896 in Langstrobnitz im Böhmerwald besucht Wenzel Jaksch nur die Volksschule. Mit nicht einmal 14 Jahren geht er den Weg, den sein Vater wie sein Bruder bereits beschritten hatten. Er wird Maurerlehrling in Wien, wo er Anschluss an die Arbeiterbewegung findet und sich in Arbeiterbildungsvereinen weiter schulen kann. Durch die Lektüre der „Arbeiterzeitung“ bildet er sich weiter und wird nach dem Ersten Weltkrieg, als durch die Gründung der Tschechoslowakei der Böhmerwald von Wien getrennt wird, bald selbst Redakteur verschiedener sozialdemokratischer Zeitungen in der CSR. Erst in Teplitz-Schönau, dann in Komotau, schließlich in Prag Redakteur des „Sozialdemokrat“. 1929 wird er für die sudetendeutschen Sozialdemokraten (DSAP) zum Abgeordneten des tschechoslowakischen Parlaments gewählt und wechselt mit seiner Fraktion und den tschechischen Sozialdemokraten sofort in die Regierung. 1935 wird er zum stellvertretenden Parteivorsitzenden hinter Ludwig Czech, dem Minister, gewählt, im März 1938 dann zum letzten Vorsitzenden der DSAP. Als deutsche Truppen am 15. März 1939 in Prag einmarschieren, kann Jaksch sich in die britische Botschaft retten. Er entkommt abenteuerlich von dort verkleidet als Handwerker und später als Skitourist über Polen und Schweden nach London. Dort wird er zum Gegner der sich anbahnenden Vertreibungspläne von Exil-Präsident Edvard Beneš. Erst 1949 darf Jaksch nach Westdeutschland ausreisen, wo er der SPD beitritt und erst Ministerialbeamter für Flüchtlinge und Vertriebene in Hessen, dann von 1953 bis zu seinem Tode durch einen Verkehrsunfall im November 1966 Mitglied des Bundestages wird. Ab 1951 ist er auch der erste Vorsitzende der Seliger-Gemeinde, ab 1959 Präsident der Bundesversammlung der Sudetendeutschen Landsmannschaft, 1961 gehört er zur geplanten Regierungsmannschaft von Willy Brandt (Schattenkabinett), 1964 wird er zum Präsidenten des Bundes der Vertriebenen gewählt. Als Jaksch 1966 stirbt, hält der frischgebackene Vizekanzler und Außenminister Willy Brandt die Trauerrede und würdigt Jaksch als Initiatoren einer veränderten, realistischeren Ostpolitik, die Brandt dann auf ganz andere Weise gestalten wird.

Wenzel Jaksch se narodil roku 1896 v Dlouhé Stropnici na Šumavě, kde chodí jen na základní školu. Již ve 14 letech se vydává na cestu, po níž se vydal i jeho otec a bratr. Jde se do Vídně učit na zedníka, kde se připojuje k dělnickému hnutí a dál se vzdělává v dělnických vzdělávacích spolcích. Dál se rozvíjí četbou „Arbeiterzeitung“ (Dělnické noviny) a po první světové válce, kdy se vznikem Československa odděluje Český les od Vídně, se brzy stává redaktorem různých sociálně demokratických novin v ČSR. Nejprve v Teplicích-Šanově, pak v Chomutově a nakonec v Praze působí jako redaktor „Sociálního demokrata“. V roce 1929 je zvolen poslancem československého parlamentu za Sudetoněmecké sociální demokraty (DSAP) a ihned vstupuje se svou frakcí a českou sociální demokracií do vlády. V roce 1935 je zvolen místopředsedou strany za ministra Ludwiga Czecha a v březnu 1938 se stává posledním předsedou DSAP. Když 15. března 1939 vpochodovala do Prahy německá vojska, Jaksch utekl na britské velvyslanectví. Dobrodružně odtud utíká v přestrojení za řemeslníka a později za lyžařského turistu přes Polsko a Švédsko do Londýna. Tam se stává odpůrcem plánů exilového prezidenta Edvarda Beneše na odsun. Jaksch směl vycestovat do západního Německa až v roce 1949, kde vstupuje do SPD a stává se nejprve ministerským úředníkem pro uprchlíky a vysídlené osoby v Hesensku, poté je od roku 1953 až do své smrti při autonehodě v listopadu 1966 členem Spolkového sněmu. Od roku 1951 je také prvním předsedou Seliger-Gemeinde, od roku 1959 předsedou Spolkového sněmu sudetoněmeckých občanů, v roce 1961 patří k plánované vládě Willyho Brandta (stínový kabinet), v roce 1964 byl zvolen předsedou Spolku odsunutých. Když Jaksch v roce 1966 umírá, pronáší smuteční řeč nový vicekancléř a ministr zahraničí Willy Brandt a oceňuje Jaksche jako iniciátora změněné, realističtější východní politiky, kterou pak Brandt utváří úplně jinak.

zur deutschen Version